Koncept opevnění
Opevnění bylo důmyslně promyšleno do posledního detailu. Každý objekt byl originální, uzpůsoben pro svůj účel a místo, kde byl vystavěn. Sousední objekty se navzájem "chránily" a překrývaly vzájemnou palbou. První linii tvořily izolované těžké objekty (sruby). Mezi sruby byly vystavěny překážky, jak protitankové tak protipěchotní. Linie TO byla na strategicky důležitých místech (kopcích a vyvýšeninách) doplněna dělostřeleckými tvrzemi. Druhou linii tvořily menší a jednodušší lehké objekty, tzv. řopíky (od ŘOP=ředitelství opevňovacích prací).
Těžké opevnění
Těžké opevnění=izolované sruby tvořily hlavní část obrany. Jednalo se zpravidla o dvoupatrové objekty (jedno patro v podzemí, druhé patro-bojové nad povrchem) v různých velikostech a odolnostech. Menší objekty v odolnostech 1. a 2. stupně (zvané araby) se sílou stěn/stropů 120 a 175 cm železobetonu. Tyto byly stavěny v místech, kde nebyl předpokládán masivní útok techniky (např. horský masiv). Mohutnější objekty v I. až IV. stupni odolnosti (zvané římani) se sílou stěn/stropů 175 až 350 cm železobetonu. Každý srub má vlastní vchod, studnu, strojovnu, filtraci, umývárnu, wc a zásobárnu potravin. Výzbroj byla rozličná podle určení - těžké kulomety, lehké kulomety, protitankové kanony, minomety. Výzbroj byla osazena v pancéřových střílnách, uvnitř objektu, takže hlavně nepřesahovaly venkovní stěny srubu. Zvenčí byly střílny chráněny diamantovými příkopy, kam zároveň padaly vystřílené nábojnice. Ve stropnicích srubů se osazovaly pancéřové zvony a kopule, které vážily až několik desítek tun! Ty sloužily pro pozorování okolí nebo pro obranu lehkými kulomety. Kvalitní československé pancéřové prvky se staly zájmem Němců, kteří jej z objektů vytrhávaly a převážely na své vlastní opevnění. Co nestihli odvézt Němci, dokonal v 50. letech národní podnik Kovošrot. Došlo tak k vážným poškozením srubů. Nejodolnější sruby odolávaly všem rážím dělostřeleckých granátů a leteckých pum, které byly na začátku II. sv. války dostupné. Počty vojáků osádky byly závislé na velikosti srubu - zhruba od 20 po 40 mužů. Bojeschopnost jednoho objektu mohla být po uzavření vchodu asi 2 týdny bez závislosti na zásobování z vnitrozemí.
Tvrze
- nebo také pevnosti. Dělostřelecké tvrze byly hlavním pilířem linie československého opevnění. Šlo o soustavu několika srubů, které byly propojeny rozsáhlým podzemím. V podzemí se nacházelo mnoho sálů sloužících jako ubikace, muniční sklady, sklady potravin, strojovny, filtrovny... Vchodovým objektem byl do tvrze navážen veškerý materiál, dále byl přeložen na úzkokolejnou trať a následně rozvážen do nitra tvrze a k jednotlivým objektům. Hlavním objektem byl dělostřelecký srub se 3 houfnicemi, případně objekt pro výsuvnou otočnou věž s dvojicí houfnic. Další objekty byly bojové a chránily prostory kolem tvrze. Osádku tvořilo až 400 mužů.
Lehké opevnění
"Řopíky" byly stavěny ve dvou provedeních - jednodušší vz. 36 (dle vzoru z Maginotovy linie, celkem postaveno 864 ks) s jednou střeleckou místností a stavebně propracovanější vz. 37 (přes 10 000 ks) s jednou nebo dvěmi střeleckými místnostmi. Stejně jako sruby tak řopíky měly několik stupňů odolnosti. Výzbroj byla tvořena lehkými nebo těžkými kulomety. Ve stropnici byl zabetonován periskop, uvnitř byl osazen ruční ventilátor. Osádku tvořilo 4-8 mužů dle typu objektu.
Překážky
Dva hlavní typy - lehké (protipěchotní) a těžké (protitankové) překážky tvořily nedílnou součást opevnění a byly stavěny mezi jednotlivými objekty. Lehkou překážku tvořil betonový blok se zapuštěnou ocelovou tyčí s 1-3 oky (prasečí ocásky), do kterého se zaplétal ostnatý drát. Těžkých překážek bylo více - protitankový příkop, ocelový rozsocháč, ocelová jehla zapuštěná do betonového prahu, betonový ježek, španělský jezdec...
