Od 30.let minulého století se vrchní představitelé Československé republiky zabývali otázkou obrany ČSR. Nemalým důvodem byl nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Vzhledem k několika zásadním bodům (nevýhodný tvar republiky, většina průmyslu v pohraničí, nedostatek PHM pro mechanizované vojsko, malý poměr sil vojska x mnohem větším okolním státům...) vláda rozhodla o výstavbě stálého opevnění v našem pohraničí. Proto bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), do jehož vedení byl uveden divizní generál Karel Husárek. Postupně byly vypracovány 3 programy. Třetí byl schválen jako konečný s rozdělením do 4 etap. Dozor nad výstavbou provádělo Ženijní skupinové velitelství (ŽSV). Výstavba začala v roce 1935, zastavena byla již roku 1938 (Mnichovská dohoda). Předpokládaný termín dokončení celého opevnění byl plánován kolem roku 1946.
Opevnění mělo německou invazi pouze zabrzdit a umožnit mobilizaci našich spojenců, nepřítele vyčerpat, případně získat čas pro ústup do vnitrozemí. ČSR v žádném případě nemohla vést proti Německu ofenzívní válku.
Jak již bylo zmíněno, výstavba byla ukončena v roce 1938 z důvodu přijetí Mnichovské dohody. Přesto bylo do této doby vybudováno a vybaveno nebo částečně vybaveno 226 těžkých objektů, přes 10 000 lehkých objektů, rozestavěno 9 tvrzí a postaveny stovky kilometrů protipěchotních a protitankových překážek. O kvalitě opevnění se německá armáda přesvědčila po záboru pohraničí, kdy na našich bunkrech uskutečnila řadu zkoušek a vyvíjela zde zbraně, cvičila vojsko pro prolomení opevnění na západě Evropy. Podle vyjádření německých generálů nemělo Německo žádných prostředků, kterými by naše opevnění prolomilo.
Osádky bunkrů a tvrzí byly odhodlány bojovat a bránit naši repubilku i s nasazením vlastních životů. Věřme, že by naši vojáci pohraničí ubránili! Na stěnách některých objektů se objevila hesla jako "Neprojdou!", "Tak přísaháme!", "Za vlast i životů dáme!", "Vše pro vlast!", apod.
